Na výbuch supernovy vyhlíží z oběžné dráhy český nanosatelit s kamerou od firmy, která zrentgenuje i komára.Čeští vědci se mohou pochlubit vlastním projektem ve vesmíru. Jejich nanodružice s rentgenovým dalekohledem je z projektů s padesátkou malých satelitů z celého světa nejúspěšnější – jako jediná funguje i tři roky po vyslání na oběžnou dráhu.
Před 12 lety začali vědci spolupracovat s firmou Rigaku Innovative Technologies Europe, která nově vznikla díky spolupráci s Japonci, Loni se odstěhovali z Prahy do středočeských Dolních Břežan. Kromě vesmíru se zabývají vývojem a výrobou speciálních rentgenů.
Družice váží 1,5 kilogramu včetně počítače, baterií, solárních článků a výklopných panelů, vývoj stál 35 milionů korun. U začátku projektu byl Adolf Inneman z Rigaku. „Malé družice jsou kvůli vesmírné radiaci velice zranitelné,“ popisuje jedno z úskalí Inneman.
Můžete prosím upřesnit, čím konkrétně se zabývá vaše podnikatelská činnost?
Vyrábíme kamery, které registrují rentgenové záření. A máme světový unikát – nabízíme rentgenovou kameru s největším rozlišením na světě. Vidíme i věci pod jeden mikron, například na komárovi je díky tomu možné pozorovat, jak funguje jeho zažívání. Využití je hlavně v biologii a ve studiu materiálů či v aplikované fyzice. V lékařství se naše přístroje nevyužívají, člověk je na ně moc velký.
K vašim úspěchům nepochybně patří projekt nanodružice…
Ten vývoj začal už v roce 2010, tehdy jsme se na projektu domluvili s Výzkumným a zkušebním leteckým ústavem (VZLÚ).
Poslali jste do vesmíru i rentgenovou kameru?
Ano. Na satelitu, který označujeme VZLUSAT-1 ale nebyla použita rentgenová kamera s vysokým rozlišením. Motivem našeho snažení je zachycení záblesku supernovy. Každý den v celé naší Galaxii vybuchne jedna supernova, ale problém je, že nevíme kde. Zatím neexistuje žádný dalekohled, který by umožnil takzvaný celooblohový monitoring. Záblesky supernovy jsou velmi krátké. Trvají od jedné do dvaceti vteřin a tím to končí. Nám jde o to, abychom takový záblesk pomocí družice zachytili v reálném čase.
Už jste nějaký takový záblesk s nanosatelitem zachytili?
Zatím se to nepovedlo i proto, že je naše optika velmi malá. Jde vlastně jen o miniaturní zmenšeninu toho, co bychom chtěli uskutečnit v naší budoucí misi. Cílem bylo ověřit, že všechny komponenty vydrží start a zvládnou zpracovávat i posílat data na Zemi. Většina vesmírných agentur se s vámi ani nebaví, pokud nemáte žádnou technologii, která byla ověřena ve vesmíru. Nám šlo právě o to, abychom už něco vyzkoušeného měli. Díky tomu se později můžeme pustit i do dalších a větších projektů. Pokud bychom technologii vyzkoušenou z vesmíru neměli, tak bychom nejprve 10 až 20 let museli pracovat na nějaké certifikaci, a teprve potom by se s námi vůbec někdo začal bavit.
Váš nápad s nanosatelitem tak byl mnohem efektivnější…
My jsme šli českou cestou. To znamená: vyvinout, osadit, vystartovat a sami si vše operovat, abychom nebyli na nikom závislí.
Adolf Inneman. Zdroj: MAFRA
Čím je zajímavá vaše technologie?
My jsme použili naši rentgenovou optiku, které říkáme račí oko. Je to hodně podobné oku mouchy. Patříme ke dvěma firmám na světě, které tuto technologii vyvinuly.
Jak jste se k vývoji rentgenové optiky dostal?
To byl samotný začátek mé kariéry. Už ve čtrnácti letech jsem spolupracoval s Astronomickým ústavem, kde vyvíjeli rentgenovou optiku pro Interkosmos. A od té doby se vlastně celý život zabývám prakticky jen rentgenovou optikou.
Kam se výstupy z kamery posílají?
Máme spolupráci se Západočeskou univerzitou v Plzni, profesorem Jiřím Masopustem. Oni mají radiostanici, která signál družice chytá dvakrát denně, když nad nimi satelit prolétne. A tímto způsobem, jak říkáme, „operují družici“ už tři roky.
Takže jste spokojený?
Z hlediska té naší miniaturní techniky jsme takový malý zázrak. Družice má rozměry 10 x 10 x 20 centimetrů a podobná zařízení ve vesmíru většinou fungují jeden týden, maximálně měsíc.
Vy jste byli součástí nějakého většího projektu?
Společně s námi odstartovalo během jednoho měsíce v rámci mezinárodní mise QB50 asi padesát družic. Byl to sedmý rámcový projekt za evropské peníze. Do týdne už na oběžné dráze fungovalo jen sedm z padesáti družic. Další pak „umřely“ během půl roku a Slovákům fungoval jen radiomaják. Družice proto měla jen jedinou funkci a vysílala do světa morseovkou, že existuje a jak se jmenuje. V tomto módu vydrželi asi rok a půl.
To je proti vám velký rozdíl…
My máme plně funkční družici se všemi vědeckými experimenty už tři roky. Původním záměrem bylo ale vyrobit pro všech padesát družic takový autobus, který by je najednou vynesl do vesmíru.
Na jaké další oblasti se kromě čekání na supernovu ještě zaměřujete?
Například měříme radiaci. Když jsme poprvé přišli na Univerzitu Karlovu, ukázali nám, že něco podobného dokážou jen opravdu velké přístroje. Nakonec jsme vyvinuli zařízení, které váží několik gramů. Také zkoumáme kompozity, protože jsem chemik. Ve vesmíru testujeme kompozitní radiační štít a měříme míru vlhkosti, kterou si družice přinese do vesmíru ze Země. Jedno německé zařízení zase mělo měřit vrchní vrstvy atmosféry, to ale nikdy nezačalo fungovat.
Proč tak malá úspěšnost? Co tyto projekty ohrožuje?
Obzvlášť tyto malé družice jsou kvůli vesmírné radiaci velice zranitelné. Velký satelit si můžete dovolit opláštit radiačním štítem například z olova či wolframu. Jenže v malém měřítku to možné není, proto máme lehký kompozitní štít.
Jakou hmotnost má družice?
Jeden a půl kilogramu včetně počítače, baterií, solárních článků a výklopných panelů, tedy včetně všeho. Celé to stálo 35 milionů korun a myslím, že levnější družici podobného druhu ještě nikdy nikdo nedokázal postavit. Měli jsme dva granty od Technologické agentury ČR. První česká nanodružice je pěkným příkladem vydařené spolupráce malých a středních českých firem s výzkumnými ústavy VZLÚ, Astronomického ústavu AV ČR a s vysokými školami ČVUT Praha a ZČU Plzeň. Projektu se zúčastnily kromě firmy Rigaku také společnosti TTS, HVM Plasma, a dále na Moravě Frentech Brno či 5M.
Jak vysoko na oběžné dráze se tento satelit momentálně nachází?
Pořád jsme výš než mezinárodní orbitální stanice ISS. Začínali jsme na 520 kilometrech a teď už je to 500 kilometrů. Mělo by trvat asi ještě 18 let, než shoříme v atmosféře.
Odkud jste odstartovali?
Po různých peripetiích nás nakonec vynesla v roce 2017 indická raketa. Šlo v pořadí už o šestý plánovaný start. Nejprve jsme měli domluvenou ukrajinskou raketu Dněpr. Ale dopadlo to tak, že kvůli občanské válce na Ukrajině celý projekt padl. Sehnali jsme proto raketu Ariane provozovanou Evropskou kosmickou agenturou a startující z Guyanského kosmického centra v Jižní Americe. Také tato varianta šla stranou. Dalším v pořadí byl zásobovací modul, který létá z Bajkonuru na ISS. Neuskutečnil se ani původní plán „autobusu“ na satelity.
Zdroj: MF DNES
Nejnovější komentáře